Štvanice

Marien 44 2 512 1
Jak stádo prasat divých žene se bezpochyby Rypáky vnořené do páchnoucí hlíny Cítím, jak mi to voní, cítím se jako oni Cítím se nečlověkem, nejsem jak jiní Ničím, co bylo krásné, lámu se při tom v pase Když trhám na cucky plátno své slávy Růžově malovaný a slámou podestlaný Je hltem posledním v poslední láhvi Řekli, že mojí vinou, kterou mi neprominou Jejich svět v bolestech skonal Nikdo se nezajímal o to, co já bych si přál A teď jsem na odstřel jak prašivá škodná V noci mi bývá zima, trochu si připomínám Nahého kentaura a je mi to trapné Zatím mi srdce bije, tlukot však přehlušuje hlína Co dopadá na víko mé rakve A sbory ostrých střelců, co číhaj u krmelců Zatím jenom váhavě mlčí Aby svou radost měli, půjdu a budu čelit Kovu co najde cíl a pod kůží syčí Pažbu máš upocenou, no dobrá, k čertu se mnou Jsem přece škůdce a dost mě to baví Dneska tě opustil pech a nežli zadržíš dech Podívej, jak se k tvým mířidlům stavím Člověk má držet hubu, když letí přes palubu Možná uslyší, jak velryba sténá A má se těšit dolů, ve jménu protokolu Možná je na dně, ale dno je zem pevná Nemáš dost, pořád chceš víc, jsi z rodu čarodějnic Mistrně maskuješ vznešený původ Výkřiky do tmy plynou "on odešel za jinou" Žaluješ všude, ale neřekneš důvod Ta bitva nebyla fér, já dávno zahodil kvér Do žita, patrony do pšenice Už nikdy nebude mír, uštknutí je suvenýr, Který si odnáším z téhle štvanice