Hrad
E
1. Ráno otevřel jsem okno ven, tak bílej den,
A E
že jen nevěstu, a moh' se brát,
na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven
F# H
jak nad Vltavou Pražskej hrad,
E
ráno je naděje, co neumírá před polednem,
A As
když do oběda nevyjdeš ven,
A E
jukneš se na teploměr nálady a podle pole
H E
s novinama začneš den.
A
R: Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
E
co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání,
H
jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej,
E
když se mu u srdce blejská.
2. Ráno otevřel jsem okno, byl tak černej den,
že jen nevěstu, a do pekla moh',
tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor,
co vrší se jak v létě stoh,
moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den,
do oběda času dost,
jak z jinýho století, jak vnucenej sen
si připadáš, jak špatnej host.
R:
R:
R:
Nalezli jste chybu?
Stručně prosím popište nalezenou chybu, můžete i okopírovat kousek textu.