Ciganské melodie (Dvořák Antonín)

1. 

 Má píseň zas mi láskou zní,
 když starý den umirá,
 a chudý mech kdy na šat svůj
 si tajně perle sbíra.

 Má píseň v kraj tak toužně zní,
 když svetem noha bloudí;
 jen rodné pusty dálinou
 zpěv volně z ňader proudí.

 Má píseň hlučně láskou zní,
 když bouře běží plání;
 když těším se, že bídy prost
 dlí bratr v umírání.



2. 

 Aj! Kterak trojhranec můj přerozkošně zvoní,
 jak cigána píseň, když se k smrti kloní!
 Když se k smrti kloní, trojhran mu vyzvání.
 Konec písni, tanci, lásce, bědování.
 Konec písni, tanci, lásce, bědování.



3. 

 A les je tichý kolem kol,
 jen srdce mír ten ruší,
 a černý kouř, jenž spěchá v dol,
 mé slze v lících, mé slze suší.

 Však nemusí jich usušit,
 nechť v jiné tváře bije.
 Kdo v smutku může zazpívat,
 ten nezhynul, ten žije, ten žije!



4. 

 Když mne stará matka zpívat, zpívat učívala,
 podivno, že často, často slzívala.
 A teď také pláčem snědé líce mučim,
 když vigánské děti hrát a zpívat učim!



5. 

 Struna naladěna, hochu, toč se v kole,
 dnes, snad dnes převysoko, zejtra,
 zejtra, zejtra zase dole!
 Pozejtří u Nilu za posvátným stolem;
 struna již, struna naladěna, hochu,
 toč, hochu, toč se kolem!



6. 

 Široké rukávy a široké gatě
 volnější cigánu nežli dolman v zlatě.
 Dolman a to zlato bujná prsa svírá;
 pod ním volná píseň násilně umírá.
 A kdo raduješ se, tvá kdy píseň v květě,
 přej si, aby zašlo zlato v celém světě!



7. 

 Dejte klec jestřábu ze zlata ryzého;
 nezmění on za ni hnízda trněného.
 Komoni bujnému, jenž se pustou žene,
 zřídka kdy připnete uzdy a třemene.
 A tak i cigánu příroda cos dala:
 k volnosti ho věčným poutem, k volnosti ho upoutala.