Je teď tvá

Vondráčková Helena

Pár her a stánky poutí,
to dřív býval její svět, 
dětský smích snad z úst a pih
jí dodnes neodlét. 
Ta, která mívá dosud sen, 
že sněží kvůli nám, 
dneska závoj má, ten z bílých pěn 
a spěchá kdovíkam. 
Je teď tvá, je teď tvá. 

Ten tam je vláček na klíč, 
zbyla po všem prázdná skříň, 
opouští to království, 
kam patří čím dál míň. 
Dcera, s níž se otec chlubil, 
má stále v očích třpyt, 
mámin hlas však neslyší, 
běží tam, kam musí jít. 
Je teď tvá, je teď tvá. 

Bílý most je stužka s myrtou 
a tam za ní dlouhý břeh, 
tak ji veď k těm hrotům skal, 
svou nejmilejší z všech. 
Ať jen neztratí svou něhu, 
ten kroužek, cos jí dal 
i tam na druhém břehu, 
ať ti šeptá dál a dál, 
já jsem tvá, jsem jen tvá. 

Tak ji miluj a snad věřit nech, 
že sněží kvůli nám. 
Ta, co věnem dá svůj vlastní dech, 
ta, bez níž byl bys sám, 
je teď tvá, je teď tvá